|
Hliník můžeme vnímat jako metaforu pro všechno toto zbytečné plýtvání a zmar: vyrábí se z bauxitu, jehož těžba a zpracování jsou v podstatě ekologickou katastrofou: při těžbě se devastují pralesy, při zpracování vzniká toxický odpad a celý proces je navíc velmi energeticky náročný.
Do tohoto materiálu se potom zabalí 250 ml nápoje, který spotřebujeme na jedno posezení a několik gramů hliníku končí nenávratně v odpadu.
Nicméně právě hliník je jedním z nejlépe recyklovatelných materiálů a při recyklaci se uspoří 95 % energie, potřebné k výrobě suroviny z rudy. Každá plechovka, která se nezrecykluje, je tedy obrovská, a hlavně zbytečná ztráta.
Co s tím ale můžeme dělat? Nekupovat pití v plechovkách, to je nám asi jasné… ale co s těmi plechovkami, co se válejí na parkovištích a v příkopech, okolo odpadních košů na ulici (i daleko od nich) po sobotních večírcích, na našich pracovištích, nádražích a letištích… prostě všude tam, kde chodí lidé, co se potřebují rychle něčeho napít a pak se nepotřebného obalu ještě rychleji zbavit?
Každá taková osiřelá plechovka je symbolem naší rozmařilosti pramenící z pocitu, že jsou zdroje naší planety nekonečné (a po nás potopa…). Každá se ale taky může stát příležitostí ke změně našeho přístupu k těmto zdrojům a k životu vůbec. Adoptujme opuštěné plechovky a projevujme tím vděčnost planetě za hojnost, kterou nám poskytuje, všem lidem, kteří se podíleli na její výrobě, a nakonec taky sami sobě, že se tím učíme vnímat svět v širších souvislostech, nejen jako lineární proces vzniku a zániku.
Není to marné, byť se jedna plechovka může zdát jako kapka v nekonečném oceánu. Pokaždé, když uděláme něco jinak než dřív, tvoříme nové energetické vzorce našeho chování. Jsou to vlastně takové tenké stezičky, po kterých se po nás může vydat kdokoliv další, kdo chce skrze změnu sebe změnit to, jak nám bude na světě. A to je vlastně jediný způsob, jak ke změně může dojít.
|
